Spletité jsou cesty osudu. V roce 2018 vydalo soustružnické sdružení Uda Dirkschneidera své mimořádně povedené šestnácté studiové album „Steelfactory“ a rozjelo jeho koncertní podporu, jež měla trvat nejméně dva následující roky. Na konci stejného roku opustil bez bližších zveřejněných podrobností ACCEPT (ehm, souvislosti nehodlám vysvětlovat, kdo nerozumí, je zde zřejmě na velmi špatné adrese) další z originálních členů Peter Baltes, takže Wolf Hoffmann zůstal v legendě německého metalu dočista posledním Mohykánem.

Za rok nato nám do toho ovšem soudruzi z Číny hodili koronavirové vidle, koncertní turné se začala masově odkládat a posouvat a nebozí umělci museli začít řešit v lepším případě co s volným časem, v tom horším pak jak se vlastně vůbec uživí. Takže místo neutuchajících ovací publika následoval v případě solingenského havrana (zřejmě) původně neplánovaný přesun do nahrávacího studia, kde si U.D.O. zopákli spolupráci s velkým symfonickým orchestrem z živáku „Navy Metal Night“ (2015).

No, a protože odchod Petera Baltese z mateřské kapely nejspíš nebyl tak bezbolestný, jak se naznačovalo, a jeho chuť tvořit se nikam neztratila, slovo dalo slovo, a tři z někdejších pilířů ACCEPT (Stefan Kaufmann je samozřejmě vždy po ruce) jsme najednou měli bez jakéhokoliv uzardění pohromadě pod hlavičkou zpěvákova projektu připravené k jakékoliv špatnosti. C´est la vie!     

Když si tedy shrnete, co všechno a v jakém pořadí se muselo stát, aby album „We Are One“, nahrané ve spolupráci s německým vojenským orchestrem Musikkorps der Bundeswehr, mohlo vůbec vyjít v podobě, v jaké se to později v červenci letošního roku stalo, pak je jasné, že za drátky tady prostě musela tahat sama prozřetelnost. A proč že jí to za to vůbec stálo? Zřejmě nejspíš věděla, že když dá dohromady tyhle tři chlápky, vzejde z toho náramné dílo, ať už bude čistě heavymetalové, unplugged a nebo právě ovlivněné spoluprací s parádním orchestrem.   

Hoďte se tedy do gala, protože tady platí striktní dress code, přijměte do ruky skleničku šampaňského, co vám na tácu nabídne číšník u vstupu, a připravte se na skutečně výživný kovový raut, připravený ovšem tak trochu jinak než bývá u místního šéfkuchaře léta zvykem. Jistě, „We Are One“ pochopitelně nespojuje dva odlišné hudební světy, které by snad dosud nikoho nenapadlo promísit, ale činí tak s grácií a noblesou, kterou si zrovna představíte, když se řekne německá armádní hudba. Prásk bičíkem přes naleštěnou holínku a marš!

Čtěte také: ROCK HEART 2019 - Ve znamení plážových dek a sedátek

Hodinu a čtvrt trvající album – navzdory své stopáži ani na chvíli nezadávající příležitost nudě – proto přináší nablýskanou porci heavymetalové klasiky servírované na orchestrálním podnosu těch nejlákavějších aranží. Už delší dobu hlásám, že Udo Dirkschneider mě na (svá) stará kolena nepřestává překvapovat kvalitou své originální produkce, a „We Are One“ na to znovu otiskuje palec. Prakticky co skladba, to pořádná hymna (namátkou snad jen ty nejvybranější: úvodní „Pandemonium“, monument „Future Is The Reason Why“, ultimátní „Mother Earth“ a dokonalý acceptovský majstrštyk „Rebel Town“) a třebaže pocit, že napětí klesá, se v průběhu poslechu rozhodně nedostaví, jistí to umělci ještě čtyřmi parádními instrumentálkami, z nichž každá dýchá svým vlastním kouzlem. A samozřejmě, když si pod autorskou záložkou přečtete, že pod tou kterou skladbou je podepsána také dvojice Baltes/Kaufmann, je to jako déjà vu, které jste si přáli zažít už od roku 1996 a alba „Predator“.       

Jo, a fakt mi na to konto nevadí ani ten seniorský rap v „Here We Go Again“.